Klatovy
Klatovy – místo věčného spánku mumií
Časné vstávání do mlhavé přírody mi nikdy nevadilo. O to více ne, že jsem měl jet na výlet.
Takovéhle cesty jsou pro fotografa jako ušitý. Ještě náhradní baterku, nezapomenout paměťovou kartu,
a můžeme vyrazit. Cesta autem trvala do Klatov asi tři hodiny. Byla nuda, a tak jsem si krátil čas hraním
různých her se svým bráškou. A hle, před námi se stala bouračka. Bohužel, tento moment jsem do svého
fotoaparátu nějak nestihl zaznamenat.
Mimo tuto nehodu zdála se cesta být klidnou. Nepočítám-li telefonáty na můj mobil, který mi nedali byť
jen jednu hodinu klidu. Byl bych si ho vypnul, kdyby… Kdybych však nečekal důležitý hovor.
Měl se mi ozvat jistý pan K. Henelch kvůli mé nové práci, kam jsem se šel nedávno hlásit. Ale neozval se.
A jsme tu… Najednou jsme byli v Klatovech. Ve městě pověstném katakombami, a mumiemi, stejně tak,
jako středověkou lékárnou, ve které na místo penicilinu a paralelu byly uloženy sušené kobylky, a jiná havěť.
Chvilku nám trvalo, než jsme našli místo na zaparkování. Přesto jsme bez bourání nakonec náš povoz čistě
zastavili.
A hned, jak jsem vyndal nohu z auta, jsem na zemi našel desetikorunu.
„Jé, hele, ty půjdeš pěkně k tatínkovi do kapsičky.“ Usmál jsem se na hnědé kolečko na zemi.
Když vylezli všichni, začali jsme plánovat, kam půjdeme nejdříve. Naše žaludky odpověděly za nás.
A kdepak tu mají nějakou restauraci nebo občerstvení? Kousek dál byly jakési slavnosti, tudíž nám bylo jasné,
že zde jistě o jídlo nebude nouze. A skutečně, kraj to byl na vydatné pokrmy bohatý. A ne jenom na pokrmy.
Také fotoaparáty neměly o nasycení svých těl nouzi. Kam jsme se podívali, jedno krásnější místo za druhým.
Jelikož jsme zaparkovali na kraji města, hned vedle se linula nádherně široká příroda. Lesy, v dálce hory,
mlha, a rosa na květinách. To byla pastva pro oči. O to více pro oči fotografa.
A tak jsme začali cvakat jednu fotku za druhou.
Konec 1.části
